Také souhlasím, přistupovat k dítěti individuálně, ale neomlouvat diagnozou.
Z praxe - dnes jsem syna vyzvedávala ze školy a z ničeho nic začal brečet (nebo spíš řvát), že se mu rozvázala tkanička. On s těmi tkaničkami hodně bojuje, každé zavázání je pro něj úsilí a ona se rozvázala... Takže jsem mu řekla, že se kvůli tomu nebrečí (víc jsem o brečení nemluvila), řekla jsem mu ať jde stranou a nepřekáží dětem, co vychází ze školy a znovu si tkaničku zaváže. Samozřejmě nechtěl, chtěl, abych mu ji zavázala já, ale neustoupila jsem, že ji zavázat musí, jinak neodejdeme (samozřejmě s vysvětlením, že si na ni šlápne a upadne). Tak ji zavázal. Vím, že zavázat tkaničku dovede, tak to prostě bude dělat, moje boty to nejsou. A jeho projev emocí (brekot) řeším jen tak, jak jsem napsala a už se k tomu, že udělal před školou hysterák kvůli tkaničce vracet nebudu. Důležité je, že ji zavázal, vysvětluji, že když si je bude denně zavazovat, půjde mu to líp atd. Prostě řeším problém a ne Kubův nepřiměřený emoční výlev.
Ono se to snadno píše u sedmiletého, se kterým je domluva a který řekne, proč se vzteká a co se mu nelíbí. Je to procházka růžovým sadem proti tomu, jak se choval ve třech a ve čtyřech, kdy to z něj člověk prostě nedostal, proč se vzteká, řičí a mlátí všechny kolem...