Ahoj,

potřebovala bych radu (rady), abych se zorientovala, co je to- být silná, být slaboch a nebo jen normální člověk.

Nástřel mé situace: mám náročnou práci, které ráda dávám víc, než je nutné; mám děti, kterým se snažím maximálně věnovat a (jako každá máma) být tu pro ně; a mám manžela, který měl od zimy vážné problémy a vyvrcholilo to koncem prázdnin, kdy jsem ho v naprosto zoufalém stavu odvezla do nemocnice. Od té doby za ním denně jezdím 60km tam a zase zpět. Dávám mu všechnu možnou sílu a podporu. Přiznávám, že to pro mě není snadné (mimo jiné jsem se dozvěděla např. o jeho nevěře, ale to pro mě teď v jeho stavu ani není důležité - to také nevím, jestli je normální). Manželův stav, jde (snad- ťuk ťuk)nahoru, ale na mě to padá.

Vím, že teď musím být silná. Je třeba vyřídit spoustu věcí v okolí, ale hlavně být v pohodě pro děti i pro manžela. Ale ne vždy to dokážu. Při komunikaci s někým z manželovy práce se mi již několikrát zlomil hlas (musí mě mít za sentimentální hysterku, protože obrázky, které mám stále v hlavě znát nemůžou). Obě mé kamarádky, které situaci znají, již musí být znechucené mým neustálým fňukáním, kdykoli mě vidí (mají i své životy). Snažím se držet, lidi neotravovat mým kyselým ztrápeným ksichtem, ale mnohdy je to silnější, než já.
Toužím po nějakých silných rukou, které by mě stiskly a objaly. Ale ani to bych s ohledem na manžela neměla mít v hlavě.

Nevím, jak se postavit. Co ještě patří k normálu, co je slabost a zbabělství, co se pojí se sílou a co s povrchností a zlechčováním situace partnera.

Omlouvám se, je to trochu delší, ale jde to ze mě nezadržitelně ven. Děkuju, pokud jste to dočetli a ještě víc díky za nějakou radu.
Prostě v tom plavu.