Předem posílám

a jinak myslím, že Ti rozumím, takové krizové momenty jsem už taky zažila, člověk má pocit, že musí makat na maximum a všechno musí být perfektní, organismus má nějaké rezervy, ale ty nevydrží věčně a pak se sesypeš.

Když jsem prožívala podobné věci, taky jsem byla v až chorobném stresu a snažila se stíhat všechno, což byla blbost, mimo jiné i proto, že pak ani na chvilku neodpočíváš a když si nedopřeješ odpočinek, tak to blbě dopadne i normálně, natož při velké zátěži.

Na Tvém místě bych odbourala všechno, co je zbytné nebo s čím Ti může někdo pomoct - v první řadě ty každodenní návštěvy. Myslím, že když manžel akutně neumírá, tak by mu to mohlo dejme tomu 2x týdně stačit, normální člověk pochopí, že je pro partnera vyčerpávající starat se o všechno sám a ještě za ním každý den jezdit.

S řešením síly versus zbabělosti si teď vůbec nelam hlavu. Jestli Tě to může trošku uklidnit, tak jen šílenec by nazval ženu, která dělá to, co ty, zbabělou. Naopak si myslím, že v té snaze "být silný za každou cenu, nejlépe tak, aby na mně ani nikdo nepoznal, že je mi blbě" je větší nebezpečí, než ve slabosti.

A to, že máš občas na někoho, o koho se musíš dlouhodobě starat, i vztek, je úplně normální a stává se to i v momentě, kdy Ti nic "neprovedl" (nevěra). Dovol si ho, máš-li někoho, s kým by to bylo možné ventilovat a u koho by sis byla jistá, že to "nevykecá", tak si dovol i to.

Ani ten psycholog by nebyl marný, myslím, že aktuálně by se Ti mohlo ulevit třeba zavoláním na linku důvěry.

Drž se, určitě nejsi žádný zbabělec ani slaboch, toho se vůbec neboj, ale uvědom si, že na druhou stranu nejsi ani žádný nadčlověk, co všechno vydrží, jsi normální fajn ženská a NIKDO od Tebe ve skutečnosti žádné nadlidské výkony nežádá ani by na to neměl právo.

Jo a vůbec se nestyď říct si o pomoc, lze-li to, rozlož na víc lidí a buď pokud možno konkrétní (potřebovala bych, abys vyzvedl/a Aničku ve čtyři ze školy, můžeš)? - to tomu pomáhajícímu dost usnadní situaci a bude ochotný pomáhat více.