Celkem chápu, holt se vám představy rozcházejí. Jenže ani jedna není horší či lepší než druhá.
Jsem též plánovací typ, takže Tvá představa je mi blízká. Manžel je naopak zcela neplánovací, blíží se přístupu Tvého partnera.

Postupem času jsme vytvořili různé kompromisy, takže už si výlety užíváme oba.
První věc - střídáme se - jeden výlet je v mojí režii, další v manželově. Když v mé, tak se manžela zeptám předem, jestli souhlasí s destinací, jestli chce něco, o co nechce přijít (třeba oběd v restauraci nebo cukrárnu nebo tak). A pokud ano, tak předem najdu restauraci a naplánuju to přesně tak, abychom tam přišli ve vhodnou dobu na jídlo, abychom nikde nepobíhali a nehledali, kde vaří a tak.
Když je výlet na manželovi, tak nechám na jeho rozhodnutí, kdy se pojede pro benzín/dofouknout kola/zda brát svačinu...
ale trvám na tom, aby mi předem řekl, co si představuje, abych se podle toho zařídila. Samotnou trasu, místo určení, návštěvy cukráren, pobíhání po městě a hledání restaurace... pak už nechávám na něm. Prostě se přepnu do pasivní pozice a pak mi to nena=plánování přestane vadit.

Drobný trik, jak zajistit výlet podle plánu, jsem používala (víceméně neúmyslně, neměli jsme auto) - stačí zvolit místo, kam jede jeden vlak a jeden jede zpět. Ani "pohodáři" obvykle nemilují představu přespávání na nádraží či docházení dalších patnácti kilometrů k hlavní trati