Lotie, jakpak musíš být dávno venku? Dřív vdovy chodily v černém celý rok. Celý rok každý, kdo je potkal, věděl, že jsou ve smutku a že se podle toho i cítí a chovají a nikdo se nedivil. Dneska se to už takhle nedělá - ale není to náhoda, že ten smutek u vdov trval fakt ten rok.
Soudnej člověk od tebe nebude čekat, že jsi z toho za čtvrt roku venku, a na ty, kdo nejsou soudní, nezbývá než se vykašlat.
Nedočetla jsem všechno, nevím, jak jsi na tom s kamarádkama, s lidma, kterým můžeš říct, když je ti hodně zle. Teď na tebe připomínky manžela všude koukají a ještě nějakou dobu budou, první narozeniny, tvoje, jeho, malého, dušičky, vánoce, silvestr... to všechno je jednou poprvé a nejtěžší, a pak už se to trochu začne otupovat. Někde v tobě zase vyklíčí chuť žít, ale moc na sebe spěcháš, je to ještě krátká doba, takhle rychle to snad ani nejde. Teď člověk fakt může jen přežívat a snažit se fungovat.