Madelaine, moc hezký článek, tohle se mi taky líbilo:
"tak jsem na stará kolena zjistil, že my, důvěřiví truhlíci se srdcem na dlani, pejorativně nazývaní „paranoiky naruby“, jsme vlastně sociální Einsteini"
ale vážně - já si myslím, že to tak je, a život mi zatím - ťuk ťuk - víceméně dává za pravdu.
Znám lidi, kteří jsou pravý opak, od každého čekají kudlu do zad a taky se jim toho - aspoň dle vlastní interpretace - téměř vždycky dostane. Ovšem v případech, kdy znám pozadí, tak často vyhodnotili jako kudlu do zad i věci, které tak nebyly myšleny (že je podrazilo několik lidí, které já naopak znám mnoho let jako velmi poctivé - samozřejmě úplně JISTÁ si být nemůžu, ale považuju to za velmi nepravděpodobné.)
Myslím, že důvěřovat lidem je v zásadě dobré, ovšem zachovávat při tom určitou opatrnost v tom smyslu, že nepůjčím na ksicht známému z hospody a nebudu sousedce vykládat věci, o kterých nechci, aby se vědělo. Ale nebudu si a priori myslet, že mi chtějí uškodit.