Moje dítě sebou začalo házet až teď ve třech letech, jako dvouleťák byl rozumnej. Někdy hodí i věcma. Je hrozně zajímavý ho při jeho afektu pozorovat: začne pěnit, rozhlížet se co je kolem něj, pak vezme hračku, třískne s ní o zeď. V tu samou sekundu se jakoby lekne a běží tu hračku zvedat a pozorovat,zda se nerozbila, pokud jo, je hodně lítostivej. Chodí ke mě s psíma očima a říká:"To se nesmí házet s tou hračkou/mikinou/autíčkem" a čeká na moji reakci...

Bude nějakej nervák asi.

Naštěstí to není u něj pořád.A když se to sejde, mám to jako ty-s radostí ho předám jedné, nebo druhé babičce a spravuju si sama svoje pocuchanyý nervy. Taky nemám syndrom matky-kvočny a už vůbec ne dokonalý matky.

Jsem hrdá na svoji nedokonalost. jsem nedokonalá,ale jsem jeho, lepší už nedostane,ale vypadá,že je s přidělenou matkou celkem spokojen