Latife, tady přece není věková hranice, že v osmnácti je normální být živený, v dvaceti už ne.
Je to otázka toho, kdy se dítě rozhodne vstoupit do dospělosti /samozřejmě nemluvíme o dětech, žijících v mamahotelu v 35/.
Dospělost, čili odchod za partnerem sebou obnáší oficiální opuštění role dítěte, které je podporováno svými rodiči.
A jestliže vstupuju do dospělosti, přebírám dospělost se všemi výsadami, ale i povinnostmi.
Dnešní mladí chtějí z té dospělosti vyžírat jen ty práva. Takže - já si budu dělat co chci, ale studovat budu co nejdéle, abych si oficiálně prodloužil mládí, k partnerovi se chci přestěhovat, protože už nechci poslouchat rodiče jako malý harant....ale nějak nechci se sám živit.

Nepřijde ti to jako rozpor? Není to otázka přesného věku, je to otázka, jestli člověk už přešel ten oficiální předěl do dospělosti. Nemůžu být dítě na to, co se mi hodí a dospělý zase jen taky na to, co se mi hodí.