Nechybí mi, ale někdy na ně nostalgicky vzpomínám - na první bydlení v pronajatém bytě, dobíhání posledního vlaku, víkendová spontánní rozhodnutí co budeme právě dnes dělat, spánek dle libosti, pódium v Rudolfinu a koncertní šňůry se sborem, a také tehdejší slušné příjmy.

Spontánní milování je už v tak daleké minulosti, že si na to ani nevzpomínám, tudíž mi to nechybí.

Na druhou stranu - byly to doby tápání - v emocích, vztazích, sebevědomí...byla jsem takové sice půvabné, ale jinak žensky ošklivé káčátko, a teprve na prahu čtyřicítky se ze mě stává labuť.

Nebe, bezdětné časy zpět nechci, baví mě být máma, i když bych je někdy nejraději poslala všechny čtyři do háje.
A bezdětná budu zase hromadu let, až děti vyletí. Nejpozději za 25 let, pokud se nejmladší rozhodne studovat.