Mab,

jenže já jsem přesně ten případ, do kterého nikdo nehučel, ale kdyby to oni neudělali jinak, tak já bych rozhodně o separaci stála....přitom jsem se na každé miminko těšila, každé bylo plánované, chtěné....ale chybělo mi to, co má většina žen přirozeně, potřebovala jsem nakopnout, instinkty prostě nefungovaly nebo spíš zafungoval ten nejsilnější "já a moje potřeba nade vše", který, jak jsem později zjistila, je tak silný proto, že jsem, kdo jsem....

Takže proto tu hájím Apolináře, protože udělali víc, než museli, podpořili mě víc, než jse já sama chtěla a pro mě a děti udělali víc, než je v takových zařízeních běžné....

Možná, že se za těch sedm let, c jsem tam nebyla, opravdu něco změnilo, ale před tím jsem tam byla během čtyř let třikrát a pokaždé byl znát skok dopředu (směrem k přirozenosti), takže by mě to zhoršení dost překvapilo .