jj, někdy mi chybí existence v "ich formě" - jako že jen já sama za sebe. Ale už se to taky lepší, dětem je 4 a 7, takže není už takové to detailní obstarávání /přebalování, krmení, oblíkání/, a chodí do institucí,nejsem s nimi 24/7. Nejhorší období z tohohle pohledu mi přišlo když bylo dětem 1 a 3 roky. To jsem si přála mít ASPOŇ JEDNU RUKU VOLNOU , trvalo to celé jaro, začátkem léta už jsem kňučela že to dál nevydržím, že od nich musím na chvíli zmizet. Tak jsme si udělali krásnou rodinnou dovolenou - manžel s dětmi na chatě a já se ségrou pod širákem v horách . Balzám na duši to byl, říkala jsem si "co nějakých 8 dní udělá, když pak s nima zase budu pořád a pořád", ale fakt to zafungovalo, efekt toho že nejsem neustále "máma" ale taky já osobně.
Takže se podepisuju pod radu být v tomhle ohledu trošku "sobeček" ale ten svůj čas si dopřát. A vydržet, bude líp (i když teď mám hlavně bubáka aby se děti nepřerazily při nějakém sportu nebo aktivitě když s nimi nejsem - druhá strana mince).