Nečetla jsem diskuzi, možná jsi to více rozvinula v jiném příspěvku. Chci se vyjádřit k tomu "děti nechtějí". Vědí ony, co odmítají? Byly tam někdy? Není jejich obava pouze naprosto přirozená obava z neznámého? Mé děti nechtěly taky, jednou, že pojedou, pak, že ne. Bylo vidět, že by chtěly vědět, jaké to tam je, ale bály se jet bez nás. Vrátily se nadšené.
I u dospělých to tak funguje. Často se nám do něčeho nechce a když to zkusíme, nadáváme si, že jsme do to nešli už dřív.
Mám známého, co je ve svých 25 letech stále doma s rodiči. Rodiče mu taky neustále říkali "když se ti nechce, tak buď doma". A to i na VŠ: "Kdyby se ti tam nedařilo, tak to zabal a vrať se domů". Tak je doma. A nejspíš bude ještě dlouho. Začalo to táborem, kdy pro něj jeli, když se mu tam nelíbilo. A od malička mu říkali "ty jsi celý táta, ten je taky rád doma".
Jak se v tom dítěti má podpořit sebevědomí, když se v něm odmalička pěstuje pocit, že si bez rodičů neporadí? Myslím, že všechno by se měla alespoň zkusit, než něco definitivně zamítneme. Navíc své děti dobře známe a víme, jak se chovají v kolektivu, zda tam mají kamarády, jak snášejí kratší odloučení atd. A i podle toho je třeba se rozhodnout, nejen podle toho, co nám dítě řekne.