Děti jsou ještě malé, takže zatím tábory a ni ŠVP na přetřes nepřišly.
Já jezdila na tábory od první třídy a bylo to čiré utrpení. Byla jsem zvyklá na své soukromí a najednou chatka o 4 lidech. Nejraději jsem měla svůj klid, sednout si někam s knížkou, přemýšlet. Na táboře jsem musela hrát hry jejichž smysl mi unikal stejně jako ve škole na tělocviku (no tak nevyhraju a co jako?). Byla jsem nucená bavit se s lidma o kterých jsme nic nevěděla, neznala je, s některými si opravdu nesedla. Možná by to bylo jiné, kdyby mi rodiče vybrali tábor víc na míru a ne ten, na který přispíval zaměstnavatel... V 15 se mi ulevilo, že sjem mohal být sama doma.
Na škole v přírodě jsme byli tedy jen v 5. třídě, to že se jezdí častěji jsem se dozvěděla až tady, jinak se jezdilo třeba na víkendové výlety. Tam sice byli spolužáci, které jsme znala, od kterých jsem věděla, co čekat. Ale žádný úžasný zážitek to taky nebyl. Nejlíp je bylo samotné, nebo v menším kolektivu který mi sedl (a já jemu) - platí to doteď.
Snahy zlomit introverta tim, že se otrká a bude vděčněj a nadšenej fakt nevyšly. A tohle svým dětem neudělám. Pokud budou chtít, tak fajn - potom ať si jsou někde klidně celé prázdniny, když tak budou šťastné. Pokud chtít nebudou, nutit je nebudu