Pro PAS mluví více věcí. Od malička měl rád denní řád, jak se trochu změnil byl vždy velmi velmi unavený=nevrlý, uplakaný, vzteklý. Příklad: každý večer po pohádce si chtěl nejvíc povídat, co budeme dělat zítra ato přesně, ráno vstaneme, vyčůráme se, oblékneme, půjdeme se nasnídat, pak si budeme hrát.....jak hrát.... atp. Když se náhodou denní plán musel změnit, např. návštěva nebo nákup, se kterým jsem nepočítala, probíhalo to následovně. Oznámila jsem mu, že musíme jet nakoupit, kam pojedeme, do jakého obchodu, co tam nakoupíme, pak uklidíme vše z vozíku do auta, pojedeme domů, vyložíme, uklidíme, najíme.......Už v autě se vztekal, kvůli maličkostem, které mu jindy nevadily, po příjezdu do obchodu jsem ho nasilím "lámala" řvoucího,nepříčetného do vozíku. Když se mi to podařilo okamžitě ztichl(zvadl), začal se ve vozíku kývat ze strany na stranu, vydával různé zvuky, okusoval rokujeť vozíku, strkal si do pusy řetízek z vozíku, na všechno ukazoval a nemluvil, jen vydával zvuky (neco jako Milerům krteček). Když jsem z nějakého místa odjela dříve, než se mu líbilo, začal ječet na celý obchod, kopat nohama a mlátit rukama kolem sebe a nejlépe do mě, protože jsem byla v dosahu. Vše opět bez jediného srozumitelného slova. Když jsme přečkali i kasu a vyjeli z obchodu ven, já naprosto spocená a vydeptaná, synek se přestal kývat, podíval se na mne s milým úsměvem a řekl "teď všechno nandáme do auta a pak už pojedeme domů viď maminko". Dost často se zahleďuje, není schopný samostatnosti, musí se mu vše připomínat a to i věci jako je vysmrkej se, umyj si ruce, přezuj se, vem si bačkory, vem si tepláčky.... Je totiž schopný si boty zout a obout třeba třikrát za sebou. Nesoustředí se, je roztěkaný a to dnes po Stratteře je miliónový oproti tomu co byl do 5-ti let. Další příklad, minulý týden jsme čekali na EEG, dokud v čekárně byl jen jeden pán, který s námi nekomunikoval, byl syn zlatíčko, prohlíželi jsme si knihu o zvířetech, které miluje a zná přesné názvy, co jí, jak a kde žijí....Ve chvíli, kdy do čekárny přišla starší paní, která se s námi a hlavně s ním navázat kontakt, stal se z něj "šílenec". Zakousl se mi z ničeho nic do břicha, pak do ruky, začal ze mě strhávat kabelku (chtěl v ní něco najít, ale nebyl mi schopný říct co), při tom všem se "přihlouple" pochechtával. Chytila jsem ho za ruce, aby na mě nemohl, přiblížila obličej k jeho a důrazně řekla"opravdu se zlobím, nekousej mě". Nebyl schopný očního kontaktu, očima těkal, hlavu zvrácenou a jen ten chechot. Kdybychom neměli už jít na řadu, bylo by jedinným řešením popadnout ho, odvést úplně mimo čekárnu, někam na chodbu, kde by nikdo nebyl. Tam mu opět důrazně říct, že se zlobím, a že se nechoval hezky. Tam by "zvadnul", afekt by přešel a po pár minutách bychom se mohli vrátit zpět.