Bathory,
přesně tak... měla jsem třeba vždycky ráda strýce, matčina bratra, kterej je strašně hodnej, klidnej, vyloženě "prorodinnej typ", ale v něm nebyla ta dědečkova hravost, bezprostřednost a smysl pro dobrodružství. On mne učil lézt na stromy, sázet jahody, vyřezávat ze dřeva, kradli jsme spolu v zahradě cizího baráku jablka, protože to bylo "dobrodružný", jednou mi chytil na náměstí živýho holuba, nahrával mi na pásek pohádky, abych si je mohla pouštět před spaním, když nebyl doma, maloval mi, psal básničky, společně jsme třeba dopisovali do Ladových Říkadel pokračování, na střídačku... to je moc krásnejch vzpomínek. A pro mne to prostě JE určitej etalon. Asi nikdo mi v tomhle tak nerozuměl. Nikdo nedokázal bejt tak plnej života, nápadů, který byl schopnej realizovat nebo o nich aspoň mluvit... umřel v šestapadesáti, mladej chlap. Už jsem druhýho takovýho nepoznala.