Ono je lepší možná nesrovnávat a nehledat lepšího, nebo stejného - páč lidé jsou prostě "různé"...

Můj táta mě taky nikdy nepohladil, nepochválil, nikdy si se mnou nehrál, spíš mě jen popichoval a tak (přišlo mi, že má radši bráchu-kluka).... on je prostě takovej - tvrdej sedlák... ale vím, že mě má rád (prý o mě mluví se třetími lidmi moc pěkně, se mi doslechlo), je to spravedlivej, čestnej a morální člověk ... Nicméně tu absenci tátovství jsem hodně prožívala těsně před pubertou a v pubertě - kolikrát jsem ho tak vytočila, že to sám vyslovil! to, že "mě má rád", ale to není ono... Ony holky prostě potřebují být tátovi holčičky, jinak jim tohle vždycky bude chybět a bude jim to dělat paseku....

Dědeček, který mě miloval mi umřel v 5-ti letech... skoro si ho nepamatuju.... Měla jsem ale vždycky moc ráda strejdu - mamčina bráchu, to byl takovej správnej "pořád kluk"....
A babiččin druhý manžel - ten mi dědu nahradil - vždycky jsem pro něj byla ta nej - jediná holka mezi samými vnuky...
Ale ani oni nedokázali nahradit tu tátovskou náruč... to je prostě něco, co se nahradit nedá...