Přesně tak to měly obě moje babičky. Majetek se nemá dělit a má zůstat synovi. Takže obě se zřekly dědictví po svých rodičích. Jedna někdy v 60-tých letech, jednalo se o půlku obytného baráku se zahradou a celkem dost polí (tehdy bezcenných, nyní v hodnotě stovek tisíc) a to ani nedostala věno.
Druhá babička měla věnem dostat část poměrně rozsáhlého rodinného majetku, ale než jí ho rodiče stačili převést, znárodnili jim ho. Na začátku restitučního řízení v 90-tých letech babičku její bratr přesvědčil, ale se svého podílu vzdala v jeho prospěch. Máma tehdy hrozně vyváděla, snažila se tomu zabránit, ale bohužel, stalo se. Jednalo se o majetek v řádu cca 10 milionů a to už docela bolí. Babička je už 15 let mrtvá a mámu to mrzí dodnes. Já si na to také občas vzpomenu, když vidím minusové hodnoty na stavu našeho účtu poté, co odejde splátka hypotéky na byt. Kdyby se babička nedala zblbnout, neměla bych byt s hypotékou, ale krásný barák se zahradou bez hypotéky. Ne že bych se tím užírala kudy chodím, ale občas to prostě zamrzí.