Pohotovost si představuji soukromou s tím, že v noci zavolám, dojedu (nebo doktor dojede) a někdo mě/dítě ošetří. Ten někdo se ke mě/k dítěti bude chovat slušně, jako k normální lidské bytosti a navíc bude svůj obor umět.

Naše zkušenosti z dětské pohotovosti v nemocnici jsou hrozné, doktora sháněli naposledy dvě a půl hodiny. Malé dítě, které normálně nebrečí/tvrďák mělo zaslzené oči a ptalo se, proč se tomu říká nemocnice, když tu nechávají lidi umřít :( Všude zamčené dveře, sestra nemohla žádného doktora sehnat, do jiné nemocnice už jsme přejíždět nechtěli, protože jsme se báli, že další cestu už nezvládneme.

Vynechám-li to, že jsme tam byli také s dvouletým simulantem zánětu středního ucha – po odchodu z ordinace a příjezdu domů simulantovi ucho prasklo a vyvalil se hnis.

Při návštěvě pohotovosti s dospělým, který byl na zemi 4,5 hodiny v křeči a bolestech, než přišel na řadu (s tím, že tam doktor průběžně někam odcházel atd atd.