U mne je to horší o to, že jsem dost citlivá na místa, kde se něco stalo - to mám bohužel od dětství. Chodila jsem odmalička ráda na hřbitov, protože tam se ad jedna obvykle nic hroznýho nedělo a ad dvě jsem si ráda povídala s mrtvýma. Přišli mi sami a opuštěný, tak jsem jim rozuměla. Dones si pamatuju hrob Věrušky Tůmový, umřela šestiletá někdy před válkou, na pomníku měla fotku se slamáčkem. Už tam není.
Ale jinak, než jsem se s tím naučila žít, to bylo celkem náročný zvládat. Nechci o tom mluvit se synem, zatím doufám, že to nemá stejně, protože třeba na chalupě u babičky se nebojí a přitom tam straší.