Nezasahuji a výchovu řešíme většinou bez dětí. Když se já či manžel nachomejtneme k něčemu co se nám nelíbí, poznáme to už od pohledu na druhého. Máme asi myslím oba ve zvyku se lehce stáhnout a nechat navrhnout řešení toho druhého a nebo prostě bez okolku vysvětlíme, kam kdo míří. Někdy pochopí pohnutky dítka jeden, jindy zase druhý. U staršího už to funguje celkem dobře, mladší je takový tajtrlík ještě.

Jinak co se hádání týče, vyrostla jsem v celkem temperamentní rodině, tak že jediné co jsem dokázala vedle manžela je se rozdejchat a vyjít hned s pravdou POKLIDNĚ na povrch, tak že problémy řešíme teda zahorka, ale vklidu a formou diskuse. Děti, myslím, vidí, že né vždy jsme jednotní, nesouhlasíme jeden s druhým, ale dokážeme se dohodnout v klidu, neprat se a i tak se máme rádi.

...ale taky se stane, že mi to rozdýchávání trvá dýl a tak raději vubec nemluvím a jen šlehám pohledem.