Dokud bylo jedno dítě a hodně malé, tak jsem se překonávala. Když už bylo větší, vždy jsem se to snažila směrovat tak, abych nemusela dělat, co mě nebaví. Např. jsem pomohla postavit domeček pro panenky, obléknout je, jela jsem s kočárkem na procházku. Ale odmítala jsem za ně mluvit. To si musela dcera obstarat sama (mě to nebavilo ani jako dítě), naštěstí je tak ukecaná, že to stihla za všechny.

TeĎ jsou dva a když chtějí něco, co mě nebaví, tak řeknu, že to mě nebaví, to ať si dělají spolu a navrhnu něco, co baví i mě. Jsem ochotna s nimi fyzicky vyvádět v bazénu - házet je, nosit, vozit apod., ale odmítám při tom aktivně předstírat, že jsem vodní víla nebo Sindibád. Když je oni ve mně vidí, to mi nevadí.