Nano,
podle mne bezpodmínečná láska je myšlená tak, že to dítě sice trestali (v naší generaci opravdu málokdo netrestal) za různé nezbednosti a vychovávali, ale v duchu toho, že ŠPATNĚ je chování, ne to dítě samo, a že ho mají rády takové, jaké je, aniž by si tu lásku musely zasluhovat. Dali mu pocit, že někam patří a je přijímaný. O tom nemusí nikdo ani mluvit, to se pozná - pozná to to dítě samo a pozná to i jeho okolí. Bydlela jsem na předměstí, kde se lidi navzájem znali, chodila jsem do rodin svých spolužaček, trávili jsme spolu dost času, i naši rodiče se znali... a ty rozdíly ve výchově a přístupu jsme si uvědomovaly už jako děti a taky o tom mezi sebou mluvily.