Podle své zkušenosti bych na to koukla hlavně i z pohledu rozhodnutí se každé bytosti žít si svůj život bez rozlišování dítě/dospělý. Postižení není v pravém smyslu „postižení“, protože nejsme univerzální vojáci, abychom byli všichni stejní a nikde nikdo nevykázal a nedokázal, co je normální a co už ne. To je mýtus, podle čeho se měří „svět“.
Pak bych vzala v úvahu i možnost, že pokud bude 100 lidí bolet hlava, bude zde 100 naprosto odlišných důvodů proč. Nemusíme při tom ani viditelně třískat hlavou o zeď…
U autismu může jít např. i o krátký zážitek naprosté nejistoty. Dítě se v prvé řadě váže na matku a když vznikají očekávané reakce, vytvoří si k ní důvěrný vztah. Pokud na stejný podnět matka pokaždé reaguje jinak, je to někdy u některých velký prů….švih. Pokud dítě necítí žádnou jistotu, utíká do svého světa - vnější svět zklamal jeho důvěru.
Vše je v pořádku, i když máme doma postižené dítě, protože to dítě si vytvořilo bezpečí, byť pro nás se na nějaký čas, zbořil „celý svět“. Jsou to naše ruiny, ne jeho… Ruiny znamenají začni znova a jinak, to co spadlo nebylo to pravé ořechové.