Jsem na MD už devátým rokem a v lednu se chystám do práce...tedy už rok po nějaké koukám a mám tímto zlomovým okamžikem celkem zaměstnanou hlavu. Bude to náročný,ale strašně to chci. Hlavně kvůli tomu,že mi už hrabe. Řeším pitominy a sice jak se na mne nějká mamina koukne....taková blbost,říkám si to neřeš, ale nedá mi to (a vlastně jsou to jen doměnky třeba to vůbec nebylo na mne atd)......je za tím ten pocit izolace,že jsem si vlastně ani nenašla žádnou zpřízněnější duši mezi známými maminkami a mám právě takový pocit,že mě ani moc nemusí.....spíš se to snažím něřešit, ale občas mě to přepadne.....máte také takové pocity?....
Já mám pár kámošek z dřívějška a to je takové jiné. Jenže se stýkáme stále méně často a tak vlastně jsou dvě se kterými jsme více v kontaktu a v pohodě , ale není to málo vědět jen o dvou lidech že vás berou?....Snažím se být přátelská a třeba mám pocit že si s pár ženskejma padnem do oka a pak najednou sešup dolů....říkám si co se děje,a třeba jen pár neobratných vyjádření (jako že má vyjadřovací schopnost asi klasá a klesá......však to vidíte), člověku to dojde až doma, ale zase jsou to jen doměnky....tohle jsem snad neřešila ani v pubertě....
já chápu,že si nesednu s každým,vždyť to by nebylo normální...fakt mi hrabe když čtu o čem tu píšu....auuuu