Báro, tak tady bych oponovala, nevím jestli jsi četla knihu, já ano a přišla mi naprosto skvělá, vůbec to není kniha jen o adopci a ani jsem z ní nevnímala nějakou ukřivděnost. Je to prostě rok ze života ženy určitého věku, která má mimo jiné i adoptované děti (ale taky má zbytek rodiny, práci, záliby...). A já tedy oceňuji upřímnost, se kterou T.B. tu látku zpracovává. Dokonce si myslím, že pro potenciální adoptivní rodiče může být kniha i určitým návodem, jak k těm dětem přistupovat... Navíc z té knihy je jasně patrné, že její vztah k těm klukům nějak přetrvává, i když jich má aktuálně plné zuby. Jeden z nich tam přivede do jiného stavu jakési děvče ze sousedství a ona má sice ohromný vztek, starosti, ale zároveň se na to dítě vlastně těší...(tady teda nevím, nakolik je tahle situace autentická a nakolik jde o licenci autorky, ale to je celkem jedno).