Ano, podepisovala jsem reverz, připadala jsem si jak v Kocourkově...
v pátek odpoledne jsem dorazila do nemocnice na ambulanci s tím, že syna kopnul do břicha kůň (poník). Vyšetřili ho pohmatem + skrz konečník a víc než břicho řešili od čeho má tak hrozně poškrábaný obličej (minimálně na 4 různých místech jsem pokaždé musela opakovat, že to má od svého mladšího bráchy, se kterým se věčně perou).
Poslali nás na dětské s doporučení udělat UTZ a pobytem v nemocnici na pozorování. Přijdu na dětské a tam "no, to máte smůlu, dneska vám už tady ultrazvuk nikdo neudělá, stejně máte doporučené pozorování..." No nic, nabrali krev (horší zážitek než cokoliv jiného) a pak už se jim čilý a čiperný syn jal rozebírat lůžkové. Přežili jsme tam noc, ráno syn opět začal bourat nemocnici, tak jsem čekala na vizitu, že nás jako pustí domů. Výsledky krví OK, dítě nic nebolelo, akorát řádil jako černá ruka. V poledne jsem se dočkala vizity a hnedka na nás, že "nás přece nemůžou pustit domů, vždyť ještě nemáme ten ultrazvuk."
--- "Tak mu ho uděleje, ne?"
--- "Kdepak, ten mu budeme dělat AŽ ZÍTRA!"
--- "Až zítra? Tak nás pusťte domů a já sem s ním zítra zajedu."
--- "To nejde, v neděli sem na UTZ nikdo z venční nemůže. To až v pondělí."
--- "OK, tak mi přineste reverz a přijedeme v pondělí."

Tak to jen ve zkratce náš příběh s prvním reverzem v životě, který jsem kdy podepisovala...