Jardine,

asi nepomuže než hledat zpusoby jak s tím v těchto situacích komunikovat. Taky se snažím, u nás třeba neb vím, že mu vyloženě vyhovuje, védět, co bude následovat. Tak že ráno vstáváme s tím, že si nastíníme co budeme tak dělat. Když pak jedeme po čase k babičkám, tak už v autě se snažím vysvětlit, že babinky se těšej, že ho dlouho neviděly a opravdu by měli radost, kdy řekl "Ahoj a dal jim pusu, pak si muže jít nerušeně hrát a nikdo už ho nebude otravovat, dokud si nebude chtít povídat. Že mu s tím pomohu. Bída je, když tam pak vlezeme a je tam ještě někdo nebo vlítneme do nějaké oslavy.

Ale když se zabejčí, tak on, který obyčeně zdraví celou vesnici, v obchodě nikdy nezapomene poděkovat, pozdravit, poprosit. Tak příjde k našim, lehne si na zem a 3h z něj nedostaneš slovo. Mohla bych na něj ječet, vyhrožovat a já nevím co a on bude jen koukat jako zraněná srnka a kníkat. Je to deprimující pohled i pro mě a strašně mě to vytáčí a když pak do toho ještě někdo prudí, že téměř pětileté dítě neumí pozdravit a neví, jak se chovat ve společnosti, tak to je fakt, že bych se rozskočila.