"Bydlíme ve třetím patře bytovky bez výtahu. Jdeme z venku a syn odmítá jít nahoru, že je unavený (předtím ale venku běhal jako o život).

Scénář 1: Napřed ho přemlouvám vlídně, pak důrazněji a když ani to nepomůže, řeknu "prostě a půjdeš a basta" a vezmu ho za ruku. Syn se za tu roku pověsí a táhne mě dolů. Chvíli se přetahujeme, ale mám navrch a tak kluk začne halasně protestovat. Samozřejmě to zaregistrují sousedé, kteří mají následně zmíněné komentáře (v domě je několik dětí, které do schodů chodí způsobně, takže mají srovnání).

Scénář 2: Tentýž průběh, k tomu kluk ještě dostane na zadek. Stejný výsledek, jen syn zamáčkne slzu a okomentuje to "maminko, proč mě biješ, vždyť tě mám tak rád!" No super.

Scénář 3: Řeknu klukovi: tak si tady zůstaň a až tě to přestane bavit, přijď domů. Odejdu nahoru a potají ho pozoruji. Ještě po půl hodině tam kluk sedí jako přišitý. Neřve, prostě zarytě sedí. Stačí si sám se sebou. Sousedům to opět neunikne (tuto variantu jsme zavrhli záhy, byl to jen experiment).


Scénář 4: Sednu si s němu a řeknu" tobě se moc nahoru nechce, viď? Mně je to jasný, taky mě bolí nohy. Víš co, zkusíme ty schody spočítat ... schválně kolik napočítáš ... nebo "podíváme se z okna, jaké venku parkují značky aut atd". Tato varianta má nejvyšší šanci na úspěch, zabere téměř pokaždé, kdy je uplatněna. Jenže ne vždy na ni mám sílu nebo inspiraci. A hlavně, je těžko přenosná ... nemůžu chtít po učitelkách/jiných osobách, aby si podobně vymýšlely jenom kvůli tomu našemu zabejčenci."

Hm, podle mě máš úplně normální dítě, to dítě potřebuje hranice, pokud možno (dokud nervy drží) stanovované vlídně, ale o to pevněji, a ty potřebuješ extrémní množství vytrvalosti a důslednosti.
Přejde ho to.
Tvrdohlavost není výsadou nadprůměrně inteligentních dětí. Tím, že má "jinou nervovou soustavu", ho neomlouvej, uškodíš mu. Jinou nervovou soustavu má každej člověk, každej je originál.