Mně osobně to přijde tak nějak automatický, že i po odstěhování mě nepřestaly zajímat události u rodičů, starosti u prarodičů apod. S mamkou se vídám cca 2x týdně, jednou týdně s taťkou, to samé s prarodiči a se sestrou a její rodinou cca po 14 dnech. Běžně si denně voláme, s mamkou, babi a dědou, jak se měli, co dělali. Samozřejmostí je, že mě nikdo neodbyde, když si volám o radu, ať už mamce nebo sestře, prostě jsme pořád tak nějak propojení a jsem za to ráda. Když mám nějaký starosti, mám je s kým sdílet, komu se svěřit a jsem za to děsně moc ráda. Tohle moc nechápe partner, málem mi ještě vyčítá, že si pořád voláme a tak. On prostě nemá potřebu si s rodiči moc povídat, ikdyž jsme v jednom domě, tak na návštěvu a pokec jdu spíš já než on... Je v tomhle prostě jinej, já všechno beru tak, že nikdy nevím, jak tu kdo dlouho bude a přijde mi naprosto nemyslitelný nevědět o "původní" rodině nic třeba 14 dní.
Do budoucna bych ráda, aby můj syn byl se mnou v kontaktu alespoň z poloviny tak, jako jsem s rodiči já. Aby věděl, že může kdykoli přijít, zavolat a aby na mě nekašlal tak, jak to dělá můj partner se svou rodinou...