Přidat odpověď
Darování ledviny v rámci rodiny, to chápu a s tím nemám problém. Zejména rodiče dětem, případne sourozenec druhému. Chápu i darování mezi blízkými přáteli. Ale mám na mysli jeden konkrétní případ. Dotyčný v podstatě umíral, jeho tělo likvidovalo i další orgány, krom jeho ledvin, musel být na dialýze. A teď hodný pan farář udělá výzvu, kdo by jako daroval ledvinu pro dotyčného chudáka, který ani nebyl věřící. Kamarád se hlásil, což jsem mu později rozmluvil. Pro jeho rodiče by to byla tvrdá rána, navíc dotyčný pracoval manuelně, těžkou práci. Pochybuji, že by to mohl dělat dále. Dotyčného ani neviděl, jen se ve sboru za něj lidi modlili, kdosi řekl, že je potřeba se za něj modlit. Z mého pohledu by mu transplantace možná prodloužila život o pár let, než by ji jeho tělo tu ledvinu zlikvidovalo. Dárce by ovšem i po jeho smrti zůstal poloinvalidou, ledvinu by zpět nedostal.
Křesťani jsou v určitých ohledech, mnoho z nich, hloupější než lidi ze světa. Dobrota a dobročinnost nezná mezí. Před lety jsem přestal dával pobudům peníze na ulici, nemyslím, že to Bůh chce, abych někomu přispíval na chlast a zahálčivý život. Ježíš lidi uzdravoval, tak medicína je jistě v pořádku. Ale pomoc, která druhého poškodí, to mi přijde leda jako vypočítavé z druhé strany, ale ne biblicky křesťanské. Pro dost lidí ale církve fungují jako dárce peněz, či poskytovatelé jiných služeb. Dobrota musí vycházet z dobrolnosti, z dobrého svědomí. Jakmile tu je nějaký tlak na člověka, vydírání přes city, tak já tohle za křesťanský skutek nepovažuju. Ledvinu dát - cizímu člověku bych nedal, v rodině to připouštím.
Předchozí