Přidat odpověď
Bohužel, naopak to nedělají jen SJ, ale mnohdy i křesťanské církve. Lidi, kteří mají skutečnou víru, nicméně žijí naučenou morálkou. To se projeví tak, kde mě vidí ostatní, zejména lidi ze sboru, tak tam se můžu v ochotě k dobrému skutku přetrhnout. Kde to nikdo nevidí, tak nezájem. To považuji za pokrytectví. Skutečný křesťanský život je o tom, jak se chovám, když mě nikdo nevidí. Není nejdůležitější, jak vystupuji na veřejnosti, ale jak se chovám doma. Někdo může být farář, ale manželství nefunguje, k ženě se špatně chová, nevychované děti díky pokrytectví rodičů atd. Bible jako podmínku pro práci duchovního naopak dává správně a zdravě fungující vlastní rodinu. Kdo se totiž neumí starat o svoji rodinu, nebude se umět řádně starat ani o církev - cituji. Fakt je, že pokud někdo navštěvuje např. nemocné prarodiče nebo rodiče, tak druzí ve sboru o tom nemusí ani moc vědět. K správné zbožnosti patří i určitá tichost a ne okázalost a vytrubování vlastních dobrých skutků ostatním. SJ mají naučené chování, jak mají mluvit při misii s "nevěřícími" (tj ne SJ). Nejsem proti naučené slušnosti, tu by měli mít i nevěřící, např. děti pozdraví známé, sousedy ap. Ale u věřících očekávám víc. Tj. chování nesmí být jen kvůli tomu, že mě vidí lidi ze sboru, ale mělo by být hlavně kvůli tomu, že mě vidí Bůh.
Předchozí