Chránit mrňata mi přijde ok, oni maj podle mě ten stres z neznámýho světa takjakotak (pamatuju sama na sebe). Ale postupně se školní docházkou je třeba přidávat samostatnosti. Třeba vždycky zírám jak třeťáci jsou dnes doprovázeni do školy. U nás od 3. třídy nedoprovázel do školy nikdo nikoho, a to všichni dojížděli i přes půl hodiny a s přestupem a s pražskými přechody.

Nevím jak dnešní děcka, ale už na gymplu mi přišla část třídy totálně rozmazlenejch v tom, že nedovedou samostatně řešit banality. Třeba někam zavolat, na něco se zeptat, jet meziměsto autobusem, mrknout do mapy nebo nedejbože do jízdního řádu, něco si přichystat k jídlu. Nejen že to neumněli - nechtěli, báli se. Nebo jim rodiče nedovolovali jezdit na víkend ani v 17 letech se spolužákama na chalupu.
Nebo když na základce 2. stupeň někdo zapomněl svačinu a rodiče mu ji donesli do hodiny - uplně mi bylo líto těch dětí rudých až na zadku hanbou, že jim rodiče přes půl prahy nesou housku v pytlíku.
Alebo když dospělí kamarádi musej hlídat svoje sourozence ve věku 13-18 let, aby chudáci nebyli sami přes noc doma. No tyhle super hlídaný děti od 18 frnkly z domova do jinýho města a měly od rodičů pokoj. No jak se cítí rodiče, když jejich dítě nesmí být do 18 samo přes noc a pak se odstěhuje, nevím. podotýkám, že v celém odstavci mluvim o běžných dětech. No a jsou z nich běžní dospělí, jako ze všech ostatních...