My chodíme do sboru, s dětmi se sami modlíme, víru nějakým způsobem žijeme. Učím děti, že mají respektovat, že některé věci mají katolíci jinak, a že zároveň co nechtějí, ať nedělají. Např. si moje dcera neklekala při některých částech mše, děti se nekřižují apod. Beru to ale taky tak, že to je něco mezi Bohem a tím dítětem, že i to děcko se nějak musí samo rozhodovat.
První dva roky měl starší syn moc prima učitelku nábožka (voršilku), s tou jsem si rozuměla, vzájemně jsme si půjčovaly k nahlédutí učební plány apod. Když jsem měla nějaký problém (např. syn přišel stím, že se musí naučit modlitbu k andělu, což my zásadně neprovozujeme), tak jsem jí zavolala - ona to uvedla na pravou míru, že se tak samozřejmě modlit nemusí - a já zase na druhou stranu respektovala, že to musí probrat jako součást jejich osnov.
Mladší syn byl i jeden rok u nich v MŠ, tam jsme vzhledem k věku měli větší obavy, nakonec to byl pro něj výborný rok ve všech směrech včetně duchovního života.