nevracím. Řeknu jednou, podruhé konám. Párkrát to takhle udělám a už vědí, že to myslím vážně.

Přijde mi, že jde jenom o odvahu rodiče opravdu splnit to, co říká. Dítě to fakt neohrozí. U dětí, kde se zaměřuješ na jídlo, aby "do sebe něco dostal", děti často jídlo využívají jako nástroj teroru vůči rodičům, protože ví, že jim tady všechno projde. Sladkosti bych zrušila vyjma jednoho až dvou gumáčků za den (nebo něčeho jednoho malého).

Když děti frlají a nejí, oznamuji jim, že jim to tu nechává a můžou si to vzít ke svačně. Až přejde vzdor, většinou dítko přijde a dojí si to (včetně paličatý dvouletky) - bez pozornosti, samo pro sebe.

Návštěvy restaurací považuju za očistec pro sebe, ale už to máme celkem zmáklé. Bereme zábavu - pastelky a bloky pro všechny, krabičku s malýma hračkama (kindrvajcové, malá autíčka, vojáčky...). V létě si děti vyberou jídlo, napijou se a jeden s nima většinou ještě jde ven, než donesou jídlo (většinou je nás v létě víc, takže jsme třeba 4 dospěláci na 6 dětí, tak jeden jde s 4-5 dětma ven).

Po jídle si můžou děti zase hrát, kávu vzdáváme a většinou se dáváme rychle na ústup


A pokud možno vybíráme stůl v rohu (děti si tam udělají hrací koutek) nebo v salonku. Nikdy nenechávám děti běhat po restauraci - byla jsem coby ještě monomatka svědkem srážky číšníka s 5 talířema a tříletého dítěte, číčník v tom byl nevinně... Takže pobíhání fakt ne. Když chcou pobíhat, tak musí ven.

A nejlepší jsou zahrádky s hřištěm Tam zvládneme i kávu po obědě