Nějak biologické to je, i když u mě jako u muže asi jinak než u ženy, asi víc jako napodobování toho, co jsem si sám otiskl do hlavy jako dítě vyrůstající u svých rodičů. Ale víc proto, že dávají mému životu smysl - nejen, že přetrvají moje geny - to je spíš rozumové - ale víc proto, že to, co jsem se sám učil a naučil, se snažím předat. K čemu by to jinak bylo? Cítím, a není to jen rozumové, že lidi tvoří společenství, nežijeme jen sami o sobě a pro sebe, i když spoustu lidí kolem mne si to myslí. Řekl bych, že se mýlí, člověk nemůže třeba poté, co se oddělí od rodičů, jen uzavřít životní účty s tím, že nikomu nic nedluží... Prakticky veškerá lidská kultura je běh na dlouhou trať, silnice, domy, zaměstnání, to všechno se vymýšlí, vytváří, slouží a udržuje po dobu přesahující jeden lidský život, každý z nás těží z toho, co vytvořily minulé generace, všichni jsme dlužníci. Mít a vychovat děti je jeden ze způsobů, jak splácet, jak přispět k tomu, aby společnost trvala. Kdyby neměla trvat, neměla by její existence smysl a bylo by nejlepší rovnou spáchat sebevraždu. Nejde přitom zdaleka jen o to omílané, "aby na nás měl kdo dělat". Hlavní je to vědomí, že jsme spojeni s těmi, co byli před námi, i s těmi, co přijdou po nás.

Mám rád dětskou bezprostřednost, ale neberu děti jako zvláštní bytosti. Jednou vyrostou, nebudou to už děti, ale pořád to budou moje děti. To k tomu, že děti nemám jen kvůli tomu, aby mi doma pobíhali štěbetaví malí tvorečkové. Ale dětský věk mne samozřejmě přitahuje, vnáší do života radost, stejně tak se ale těším, že mi děti budou vnášet radost do života ve stáří, i když už malými dětmi nebudou.

A k té náročnosti: moc se mi líbí jedno (asi kazašské?) přísloví: "Dům s dětmi - tržnice, dům bez dětí - hřbitov." Raději ať mi drnčí uši, než abych poslouchal prázdnu čtyřech stěn.

A konečně - to, že mám děti, mne učí odpovědnosti, díky nim hledám porozumění se svou ženou, a díky dětem musím přemýšlet o sobě samém i o věcech, které se zdají zdánlivě samozřejmé. Nejvíc ve vztazích s jinými lidmi.