"Že by je manžel chtěl, rozhodně neznamená, že by se o ně staral. On by mohl slibovat kde co, ale jednak je možný, že si péči o malý dítě neumí ani představit. A když pak řekne "Sorry, na tohle fakt nemám", kdo na to zbude? Nehledě na to, že těhotenství není vždycky a každý ženský příjemný (myslím, že zrovna tebe jsem o něm četla psát jen nejhorší věci). A cítit se jak inkubátor... no nevím
Myslím, že se často stává, že chlap dítě "chce", ale zatímco ženská od něj očekává účast na péči, on čeká, že dítě (hlavně malý) je věc ženy a vlastně ona se má s ním bavit a má to být středobod jejího žití."

Právě proto čekám, až jasně a veřejně vyjádří, že dítě chce, abych já mohla říct svoje podmínky. Když na to mít nebude, budou se holt o jeho dítě starat jeho rodiče, když já budu v práci. Myslím, že je tohle lepší varianta otce a je pravděpodobnější, že se opravdu starat bude, než když muž dítě nechce a žena si ho přesto pořídí.
Těhotenství mi nijak nevadí, dost tlustá jsem i bez něj, takže tohle mě nijak neodstrašuje. Akorát porod bych přeskočila, takže přichází v úvahu jen císařský řez. (Pokud to někoho pohoršuje, je to jeho problém.)
Mě děti docela baví, ale nehodlám si kvůli tomu uříznout půlku mozku a celý zbytek svého života nedělat nic jiného než se jenom věnovat dítěti. To by mě zabilo. Hodlám se i s dítětem věnovat věcem, co mě baví, samozřejmě v omezené míře, ale nehodlám se vzdát svých zájmů, takže tatínek musí fungovat a taky omezit svoje zájmy stejně jako já.