Placatko, já jsem se bála, že s dětma ztloustnu, přestanu na sebe dbát, přestanu mít čas na koníčky... všechno je to v podstatě pravda, ale psychika milosrdně zapracovala tak, že mi to vůbec nevadí.

Čímž nechci nikoho přesvědčovat, že mít děti je jediná správná volba a nemít děti je sobecké (naopak si myslím, že sobečtější je mít děti jen proto, že "se to má", když jim člověk není ochoten ze sebe nic dát), ostatně se mi vůbec příčí spojovat takové zásadní rozhodnutí se sobectvím, fakt si nemyslím, že bychom každý "dlužili" společnosti X dětí, ale z vlastní zkušenosti se domnívám, že pokud děti mít nechceme, tak vzhledem k tomu, že po určité době to už nepůjde vzít zpět, měli bychom si ujasnit, jestli je nechceme fakt tak, že natvrdo (a pak je nemít) nebo jestli máme nějaký psychický blok, strach apod. a nakonec by nás to nemrzelo je nemít.

P.S. Když jsem chodila do práce, tak o něco málo starší velmi schopná kolegyně si pořídila mimino a já nechápala, jak může něčemu takovému dát přednost před prací. A ona říkala něco v tom smyslu, že teď to má konečně smysl, a já jsem jen kroutila hlavou. Dneska po mně z té práce neštěkne ani pes, to by fakt nestálo za to tomu něco obětovat.