Já jsem narodila svým rodičům v době, kdy byli velmi mladí.

Mamča se starala, protože to prostě měla nějak dané, na tátu si spoustu let nepamatuji, byla to doba, kdy byl pořád v luftu, měl dojem, že základní je finanční zabezpečení rodiny.
Ani s mamčou to nebylo úplně ideální, fakt mladá a já jsem nebyla v plánu.

Když se narodila sestra, oba už byli o pár let starší a zkušenější, najednou bylo všechno jinak. Hlavně táta bezmála sněžil a nejradši by byl doma pořád.

Má nás obě rád fakt stejně - tím jsem si naprosto jistá. Jenom jinak, a tomu zase dneska jsem moc ráda.

Udělá pro mne první poslední. Ale já jsem vdaná, už podruhé - mám děti, vlastní existenci.... a jeho pozici ochranitele už tak nevítáme ani jeden (ani manžel ani já)
a sestru vnímá jako chránění hodnou (ač ona je už taky vdaná, má hezké manželství), pořád k ní má vztah jako k malé holce.

Sestru to obrovsky vytáčí.
Ono všechno má nějaké důsledky.