Jo, byly jsme taková relativně normální rodina, mám ještě dva bráchy. Dokud starší brácha neměl úraz s trvalými následky, to pak šlo všechno do kopru. Co mám děti, tak se v tom víc šťourám, nacházím víc a víc podivných věcí. Zároveň jí dokážu spoustu věcí odpustit, jelikož už vim, že být rodičem je sakra těžký a být dokonalým rodičem, to už je těžká alchymie. Mám v hlavě zmatek. Nerozumim té osobě, mé matce. A nesdílím s ní skoro nic z toho, co by matka s dcerou mohla. Nejbližší jsem si s mladším bráchou, ale tam zasáhla vyšší moc švagrové, tak se moc nevídáme. Je to složitý. Taková chumelenice, jak by řekl Hraběta z Cimrmanů.