Otázka je položena podivně, ale snad Ti rozumím, že cítíš roztrpčení nad tím, jak otec lásku k dítěti proklamuje a naprosto ji nemusí projevovat v praxi. Snad bych otázku položila jinak: Co opravňuje rodiče k nedostatku cítění lásky k dětem? A ani tady není odpověď jasná.
Mělsa jsem obdobnou zkušenost, že otec JEN ŘÍKAL, jak syna miluje, ale na péči a hraní si s ním měl jen mě. Teprv co jsme odešli, vztah k němu začal postupně skutečně realizovat. Ano, dvakrát měsíčně, ale spolehlivě a skutečně.
Říkám si: aspoň že tak. Nebudu synovi říkat, jak to bylo, když byl malý. Mají pěkný vztah a to je podstatné. Přeju Ti, aby se to u Vás taky tak hezky vyvrbilo. Musíš tomu dát čas. první dobu, co jsme odešli, na syna otec jakoby zapomněl celé tři měsíce, nepřijel, jakoby trestal mě, nebo se potřeboval se vším vyrovnat, nebo nevím. Pak to překonal, naschvály nějaké další roky třrvaly, teďpo pěti letech jsme spokojen všichni, tatínek k nám chodí ormálně na návštěvu, vše ok, syn mu kdykoliv může zavolat a vše ok. Dej tomu čas, ale mrzí to, to je jasné. Taky mě to moc za to dítě bolelo. Hodně sil a štěstí