U svého syna často pozoruju, že když je v jiném prostředí než u mě doma, tak je poslušnější. Je to podle mě normální. Vždycky jsem chtěla, aby si byl jistý mojí bezpodmínečnou láskou a to se logicky projeví na tom, že má menší ostych projevit svoji vůli a pocity, ale bohužel taky menší motivaci se snažit mi vyhovět.
Tu motivaci musím podporovat důsledností. Čas od času, když už mám pocit, že je jeho chování ke mě za hranicí toho, co chci snášet, tak se nad tím zamyslím a znovu si promyslím všechny situace, kde mi jeho chování vadí. V klidu se pokusím vymyslet tresty (nebo dnes moderně "důsledky"), které se pro tu situaci hodí, abych byla připravená. Když ta situace pak nastane, přijde varování, pak důsledek a především dodržení. To celé v klidu (z mojí strany) a rozhodně. Syn obvykle brzy pochopí, že je lepší začít zase trochu myslet i na to, co je potřeba dělat a co říká máma.