Je mi 33 let. Střídavou péči nám přiklepl soud, já chtěla dceru do své péče, i s tím, že styku s tatínkem bránit nebudu a budu velmi vstřícná, jen jsem nechtěla, aby se stěhovala jako ptáče po týdnu sem a tam. Ale manžel trval na svém, obhajoval se s tím, že dcera je u něj doma, je to její rodný dům, stará se o ní a má na ní stejné právo jako já. Hodně na něj tlačili i rodiče, aby to nenechal jen tak. A jelikož jsme bydlení měli nedaleko od sebe, stejnou školku a byli jsme schopni dle soudu se domluvit na předávání, výchově atd. tak jsme byli zdárný příklad střídavé péče, ale že mě manžel při jednom předání před dcerou i jednou uhodil, to už nikdo neřešil :( A proč jsem se vrátila? Právě kvůli dceři, i když přítele má dcerka ráda, mazlila se s ním, hrála si, tak táta je táta a ta chyba asi byla ve mě, ale těžko jsem se pořád smiřovala s tím, že týden co týden musí pendlovat dcera sem a tam, i když jsem jí vezla za manželem, tak i občas plakala a bylo pro mě hrozné dívat se na její smutné oči. I manžel jí asi něco nakukával, at mi říká, abych se vrátila apod. Začala jsem mít taky takové myšlenky, jak mi asi jednou bude, kdybych měla s přítelem pak někdy miminko, které by se mnou bylo pořád, zatímco ona by se se svým bráškou nebo sestřičkou, které by určitě milovala, musela zase týden co týden loučit. A měl by přítel obě děti stejně rád? To jsou takové věci, které mě pořád zžírají, a proto pro mě asi není tak jednoduché dát rozvod, vzdát se na týden dcerky a žít si jako by nic, i proto že vím, že manžel dcerku má moc rád. I když pravda je ta, že nejvíc mu to asi došlo a užívá si jí, až když se stalo to, že jsem odešla a jemu to došlo. A přitom teď ale zároveň nemám ani pomyšlení, že bych měla mít někdy druhé dítě s nynějším manželem :(