Možná to bylo vše dohromady, a proto mám někdy takové černé svědomí, že bych to asi dělat neměla, ale zároveň se mi moc stýská po příteli, chybí mi a vím, že já jemu také, manžela jen beru jako otce mého dítěte, a jsem i taková klidnější, když vím, že dcera má mě i tatínka pohromadě, člověk nemusí řešit předávání, balení věcí po týdnu sem a tam, a další věci, domlouvání Vánoc, prázdnin. Ale také si říkám dcera je malá a zvládla by to. A vím, že vůči příteli je to moje chování pro něj strašné, vůbec za to nejsem na sebe pyšná a možná, kdyby mě on sám už poslal někam, vše by se vyřešilo, ale on mě opravdu moc miluje (vlastně už téměř dva roky) a pořád jen čeká, až se rozhoupu a věří, že dokážu dát ten rozvod. I já sama si říkám, proč jsem to už během toho roku nedokázala? Ano, sem tam byly černé mráčky i ve vztahu s přítelem a ty mě pořád brzdily to udělat a byl to také manžel, který byl můj zcela první partner a pořád mi psal, ať to nedělám, že mě pořád miluje. Jsem k němu asi nějakým způsobem přikovaná nebo já nevím (ale asi ne v tom zcela dobrém slova smyslu). Ale třeba povahové vlastnosti, které u manžela v jeho 40 asi těžko změním jsou zcela nesrovnatelné s těmi přítelovými.