Přidat odpověď
Film jsem neviděla, ale knihu jsem v dávnověku četla. Podle mě, když člověk chce, tak zvládne i velkou zamilovanost do nové osoby, i když to bude chvíli bolet. Jen se musí cítit ve svém životě dobře a milovaný. Když se necítím milovaná, tak je něco špatně. A jde jen o to, jestli si za to můžu sama (příliš vysoké nároky, nereálná očekávání) nebo jestli jsem skutečně vedle někoho, kdo o mě zase tak nestojí, nebo prostě v podstatě nestojí o nikoho v té intenzitě, co čekám já. Každý máme tu hranici jinde a pozornost a lásku přijímáme, v jiné míře jsme schopni své potřeby pojmenovat, odhalit. Někomu stačí, že je doma teplo, jídlo, čistá voda a partneři se domluví na rodinném rozpočtu,trávení volného času a výchově dětí. Někdo potřebuje sdílet pocity nebo vidět, že ten druhý ho potřebuje cítit, dotknout se. Moje holky ke mně najednou odběhnou od hraní a jen se přitulí. Mladší to dělá ve školce i oblíbené paní učitelce (jiným ne) nebo lidem, co má ráda, starší už si dává pozor (stydí se, ale ty svoje lidi taky chytá za ruce, stojí blízko nich), někomu to není úplně příjemné, to je vidět (i když to strpí). Když se potká člověk s vysokou potřebu fyzického kontaktu, blízkosti, projevování emocí, a "studený čumák", kterému jak opadne zamilovanost (nebo motivace udělat se hezkým, zalíbit se, udělat radost), nemá přirozenou potřebu "být blízko", tak ten druhý vedle něj může uschnout, i kdyby nakrásně jinak všechno fungovalo (i když ten druhý je hodný, jinak funguje a má rád). Nepochopení se cítí oba. Průser je, když ten nový objekt dělá to všechno, co zamilovaný potřebuje, taky jen dočasně, odezírá z očí jen aby dostal to, co chce. A jestli je v silách jednoho člověka dlouhodobě jet na nějaké úrovni projevování pozornosti a lásky, když není přirozeně nastavený stejně jako jeho protějšek. Nikde není určeno, kdy už je člověk rozežraný a chce od druhého moc (podle ostatních). To je věc každého.
Předchozí