Stejné názory jsem hlásala ještě nedávno. Divila se tchyni, že vaří každý den, že třeba nenavaří víc na dva dny, že smaží na snídani velkým dětem (už pomalu dospělým-teď už je to zvyk) palačinky či brambůrky. Že něco nevaří, protože nad tím ofrňuje ten, nad jiným onen. První dvě dcery potvrzovaly mé tvrzení, že je rozmazlila a že děcko pozře to, co mu naloží matka Pak jsem porodila třetí, zaváděla coby zkušená matka příkrmy a nestačila se divit. Dceři budou brzy 2 roky, aby něco pozřela, nesmí se to často opakovat, musí to být smažené, nesmí to být kašovité, nevýrazné, moc výrazné... Vařit na dva dny nelze, stejně kolikrát nejí nic. Visí mi na koze, já jsem totálně vysátá, odstavit bych ji už chtěla, ale i takhle je dehydrovaná, protože jí neodolá žádný patentovaný netekoucí hrneček, z flašky stříká 2m daleko, nacabrá si pití a pak v tom dupá. S nočníkem je to podobné, držím ji na nočníku, dělám zábavy, nic. Pak vyčká mé vteřinové nepozornosti, vyskočí, uteče a načůrá si pod nohy a v tom pak skáče. Všechny mé výchovné metody včetně důslednosti jsou k ničemu. Asi tu potvoru budu kojit ještě v pubertě