Přidat odpověď
My jsme počali dceru po dlouhé době a za pomoci stimulace, druhé dítě se nám už rok a půl nedaří počít, přestože stimulace opět proběhla. Nechceme mít jedináčka už proto, že by si neměl s kým hrát a byl by ochuzený o spoustu věcí, které s sebou sourozenectví nese. Umělé oplodnění nechci, nějak se mi ta představa příčí, a taky nevěřím v pozitivní výsledek, podle mě je to především byznys. Kromě toho mám nadváhu, kvůli které by mi oplodnění možná ani neudělali. Pěstounství taky spíš nechci, protože mi přijde hrozná představa, že se o dítě kdykoliv můžou přihlásit biologičtí rodiče, kteří by mi ho "vzali". Do včera jsem byla relativně v klidu, protože jsme s manželem předběžně domluvení, že pokud se nám nepodaří další mimčo, tak si ho adoptujeme. Včera jsem se ale v rámci jiné diskuse dozvěděla, že když už dítě máme, nejspíš nám adopci nepovolí, protože "naše biologická potřeba byla splněna". Tak na mě padl jakýsi sentiment, mám mnohem větší potřebu si s dcerou všechno užít, protože si říkám, že už se to třeba nikdy nebude opakovat. Když třeba chce někam jít nebo něco dělat a mně se nechce, tak si říkám: až bude v pubertě, tak ještě budu vzpomínat na to, jak chtěla být pořád se mnou, a už nebudu mít možnost si to zopakovat.
Jak jste na tom byly po prvním dítěti (asi dotaz na ty, kterým nešlo první dítě snadno a čekaly na něj dlouho)?
Předchozí