Prosím poraďte mi. Pořád se v tom plácám. Přítel mi volá, píše a já nedokážu udělat to, že bych mu dokázala říci, už mi nevolej, nepiš, nemám prostě na to. Vím, že mě má opravdu rád a já ráda jeho, ale zároveň se pořád bojím jít s ním do toho od nuly. Ale také se bojím, když ho pošlu k vodě, že toho budu na do smrti litovat, protože něco mi pořád říká, že on opravdu má snahu udělat si se mnou život krásný. Někdy mám pocity, že jsem s tím smířená a těším se na to a někdy se toho zase bojím a říkám si, kam se to ženu, vždyť si to můžu za pár měsíců vyčítat. Miluju ho natolik, že to tak opravdu chci nebo to dělám jenom proto, abych ho nezraňovala. Už jsem si k němu potají odvezla pár věcí, abych ho uklidnila, že se mu vrátím, ale zatím pořád zůstávám u manžela. Navíc jak jsem byla o Vánocích nešťastná z toho, že mi manžel zase zalhal a prostě u něho necítím tu chemii, tak jsem se rozhodla a podala návrh na rozvod. Moje právnička už to měla připravené několik měsíců, jelikož jsem jí už jednou říkala, ale pak jsem jí za dva dny volala, ať to stáhne. Už i před ní bych vypadala jako blázen, že jí to zadávám a pak zase stahuju. Nyní je to tedy již poslané, ale děsím se toho, až manžel poštu otevře a uvidí to, co v tuto chvíli asi opravdu nečeká. Ten teď chce se mnou jet a s dcerou na hory, ale mě se s ním jet nechce. Naplánováno to je zatím tak, že je nechám s dcerou odjet samotné a já se pak v klidu zase nastěhuji k příteli, jelikož s ním již mám hory naplánované půl roku a to hned ten další týden, co by se měl manžel s dcerkou vrátit. Připadá mi to jako strašný podraz, ale nechci se o věci přetahovat před dcerou a hádat se, což po x zkušenostech vím, že by to nastalo :(