Přiznávám, že mě ty hry s dětmi kolikrát také nebaví. Zvlášť když začnou jednoletá a čtyřletá bojovat o pozornost. Dcera je ve školce strašně ráda a na její výslovné přání ji vyzvedávám až v půl čtvrté (odvozeno od toho, jak odcházejí její oblíbenci), takže doma jsme tak ve čtyři. Přitom není schopná ve školce usnout, takže přivezu cosi unaveného a rozjiveného - vražedná kombinace. Teď v zimě je venku i tma, takže jsme spíš doma, hraje si se stavebnicí, ohrazuje části pokoje, že je to domeček, honí se po čtyřech s tou mladší... Já se někdy zapojuju, někdy ne. Pak se koukne na Kouzelnou školku a večerníček, navečeří se, vyčistí si zuby, převlékne se do pyžama, jdeme číst pohádku, pak dostane pusu na dobrou noc, já jí ještě pustím nějakou pohádku z audiopřehravače a odcházím. V létě spíš ještě jdeme ven.

Pořád to ale ještě je tak, že dcera je týden ve školce a týden až dva doma s rýmou, takže si jí rozhodně užiju dosytosti. To pak se mnou musí absolvovat prostě všechno - nakupování, vaření, úklid... Někdy pomáhá (tj. činí danou věc časově alespoň dvojnásobně náročnou, ale má radost), někdy si hraje sama a v klidu, někdy prudí už od božího rána.