Musela jsem odpoledne odjet, tak až teď dočítám diskuzi. Nechtěla jsem to hned psát, nemám ráda, když u nějakého problému každý hned vidí to svoje, ale dospěla jsem k tomu, že ti můžu napsat svůj příběh. Můj první manžel byl to samé, co ten tvůj. Teda nepodnikal, chodil normálně do zaměstnání, do fabriky na dvanáctky. Práci tak "miloval", že kdykoliv to šlo, chodil na přesčasy. Takže takových 22 - 25 dvanáctihodinových směn + cesta, no, celkem byl mimo domov asi 14 hod.téměř denně. Samozřejmě, po práci si musel odpočinout, popřípadě se vyspat (chodil i na noční). Takže chtěl klid, ticho... Já s dětmi jsme mu doma vadili. Nakonec jsme vždy, když měl 3 noční (nejkrizovější směna), jezdili ke kámošce. Když byl doma a nespal, většinu času proseděl u televize a videa. Na děti jen řval, ať mu dají pokoj, že je unavený, potřebuje si odpočinout. Peníze za to nic moc, na dovolené jsme byli jen jednou a to před dětmi (sehnala jsem ji já). Vše by bylo OK, dokud jsem neomarodila - hnusná angína s vysokými horečkami. Prosila jsem ho, ať si vezme paragraf, a on nejenže si ho nevzal, ale ještě šel na přesčasy (nemusel)... Tehdy jsem zkolabovala, ležela na posteli a nemohla se ani hnout a náhodou mě našla máma, když se fakt náhodou zrovna stavila (moc k nám nejezdila), byla jsem úplně mimo, vysoký horečky, 2 malý děti na krku... No, bylo toho víc, koikrát jsem v noci řvala pod polštářem, že takovýhle život nechci. Všichni kolem mi říkali, ať odejdu, co je to s ním za život... a já nechtěla pořád jsem doufala, že se něco změní... Trvalo mi to dlouho a bolelo to, ale uvědomila jsem si, že se nic z jeho strany nezmění, mu to vyhovovalo. Odešla jsem z bytu, který jsem sehnala, za pomoci půjček z rodiny i zaplatila a zařídila a který jsem fakt měla ráda. Byla jsem s dětma u mámy, což bylo něco strašnýho, ale pořád to bylo lepší než s ním. První co, vyměnil zámek u dveří u bytu, půl roku mi nedal ani korunu a ani netoužil vidět děti, ačkoliv jsme byli 10 km od něj a věděl, kde jsme. Bylo to náročné, ale už jsem věděla, že ať se bude dít cokoliv, pořád mi bude líp, než s ním. A děti? Vždyť ty ho vůbec neznaly, byl to jen pán, který byl pořád v práci a pokud se náhodou vyskytl doma, chtěl klid a pokoj...
NO, a taky happy end: Asi po půl roce u mamky jsem se seznámila na jednom školení (při mateřské jsem si přivydělávala jak to šlo, a pomáhala jedné firmě dělat nějaké smlouvy a vykupovat akcie) se zajímavým chlapem, a ten chlap je už 12 let se mnou a je 9 let mým manželem a máme spolu dvě holčičky (ty svoje starší nevlstní sourozence zbožňují) a navíc krásný vztah, kde jsem jeden druhému opravdu oporou a nejlepším kamarádem. Mimochodem, manžel taky podniká, ale já mu pomáhám a firma je vlastně NAŠE. Neumím si představit, že by nechtěl, abych do jeho podnikání viděla... Tak držím pěsti. Asi je potřeba, aby sis ujasnila hodně věcí, to za tebe nikdo neudělá, mně to trvalo opravdu taky několik let.