Inanno, upřímně s Tebou cítím. A z mého pohledu, člověk často bezpečně ví i celé roky, že toto je špatně a tak to nechci, ale reálně s tím něco dělat - odejít od něj - je úplně jiná věc. Já mám pocit, že od něj odejít chceš, ale bojíš se, potřebuješ na to sebrat odvahu, zajistit praktické věci atd. Navíc, hůř se odchází od něčeho, než za něčím. Zkusila bych to přeformulovat,ne jen co mě teď ničí,ale i co chci, pro sebe, pro děti,a jít za tím, věřit, že to můžu dosáhnout a že to něco opravdu v dohledné době bude. Zase se těšit, doufat, věřit... Detaily jeho života mimo život s Tebou a dětmi snad ani nepotřebuješ, i když mně by to asi nedalo. A taky určitě potřebuješ impulz k tak velké změně, samozřejmě jestli vnímám Tvůj příspěvek správně. Možná se opravdu naštvat? A zklamání dětí, které chystaly jeho narozeniny, to by mohlo být ono, ta první vlaštovka? Já jsem se plácala v blbém vztahu 6 let a většinu z toho jsem věděla, že od něj jednou odejdu, nebyly v tom tenkrát děti , a jak to bylo těžké... Moc Ti držím palce, už nějakou dobu čtu příspěvky tady na rodině, ale teprve teď jsem se zaregistrovala, taky jsem potřebovala impulz... Zkrátka, věř, že bude líp a že más na to Ty i děti nárok, s ním či bez něj